Poslední z těch velkých zklamání.
Nejistota ve mně před celým zásadním setkáním se rozplyne jen pár vteřin poté, co Pánko Velkomožný dorazí. Než se totiž dostaneme k meritu věci, nějakých dvacet minut se vzájemně vychloubáme bolístkami, co na nás zanechaly dotyčné, takže když pak hovoříme vážně, ledy jsou dávno puklé. Vstanu od stolu s vědomím, že the dream I had as a teenage boy is fucking coming true.
"Promiň, jdu zvracet," řeknu o něco později Panu Kloubkovi, když si uvědomím tu mnohem zásadnější věc. Emocionální vypětí spojené se špetkou nepovoleného dopingu se projeví prudkou nauseou jako za starých dobrých časů před nějakými osmi lety při víkendech v Roxy. "Teď bys měl bejt úplně nejvíc," říká mi Pan Kloubek a má pravdu, měl, protože to, co do mě hučel před pár měsíci Gymnazián (a já se dmul pýchou, přestože jsem věděl, že nic z toho, co mi radí, neudělám), se najednou začíná přibližovat realitě, tyvogo.
Ale celé to má v sobě jistou zvrácenou logiku (stejně jako má v sobě zvrácenou logiku fakt, že nejvíc sexy je v naprosté většině případů nezájem, což při rozmítání o navazování partnerských vztahů působí poměrně beznadějně). Vědomí toho, že jsem tak-trochu-rock'n'rollová-hvězda je neuvěřitelně opojné; jenže pár týdnů poté, co se po dlouhé době začnu cítit v zenovém single klidu (tak, že Panu Kloubkovi většinou třikrát za večer opakuji, že je zbytečně naspídovanej), přijde, pic kozu do vazu, jasný vhled do toho, co bych měl ještě rozhodně udělat, než za tři týdny na tři týdny opustím mobilní signál.
A potom přijde až dětsky bezstarostná sobota, jeden z těch rozhodně lepších dní poslední doby, jeden z těch lepších, rozhodně. A v neděli před půlnocí sedíme s Panem Kloubkem, tahám poslední cígo z modrých Gauloises a prázdnou krabičku hodím na stůl a trefí displej mobilu a v tom okamžiku, když se ho dotkne, blikne na něm "Ulrike Žíhaná – textová zpráva", no ty vole, tohle mi nedělej, jako jasně, jsem sice zkouřenej, a nevidim v tom žádný znamení, jen mi to přijde jako typ informace, co bych jí chtěl sdělit, ale telefon nevezme a já mám zase pocit, že jsem o kousek blíž konci velkých prázdnin.
Doporučená hudba:
Oasis – Fade Away
