Living well is the best revenge.
Docela často poslední dobou vzpomínám s lehkým úsměškem na rtu, jak jsem měl při své práci ve Firmě pocit, že čas letí jako bláznivý. Dnes už se tomu směju; tenkrát jsem ještě vnímal obrysy míjených okamžiků. Teď se vždycky v pondělí nadechnu, svět kolem mě udělá jedno velké vžum a najednou je neděle a já si v diáři pročítám, co jsem měl všechno v plánu a co jsem nestihl. A třeba tu poslední neděli jsem to zvládnul až teď ve středu.
Zůstávají jen mžitky. Minulý týden jsem si třeba uvědomil, že koupě nové kytary pro mě byla impulsem především k tomu, abych začal hrát na tu starou, otřískanou, nenaladitelnou. Asi proto, že mám trochu strach nechávat tu novou, celou lesklou, se zabudovanou ladičkou, na pódiu u postele. Nikdy totiž nevíte, zda si někteří z vašich spolubydlící nenavyknou o tu pěknou dřevěnou věc brousit drápy. A nebo je v tom neustále poslouchanými The Raconteurs naočkovaná touha po "garážovém zvuku"?
Byl jsem trochu nervózní, zda se tempo života nepodepíše na mém psychickém stavu. Vizita ovšem dopadla dobře a v praktickém testu jsem také obstál. Nikdy jsem totiž telefon v opilosti neztratil a takováhle premiéra by mě před pár lety na nějaký čas rozhodně rozhodila. V sobotu jsem ale při čekání na autobus jen mávnul rukou. "Možná je jenom v jiné kapse," sdělil jsem Xindlovi, když jsem se prohmatal, a ráno, když jsem si ověřil, že není, tak jsem znovu usnul.
Zmíněný přístroj mi stejně nikdy úplně nepřirostl k srdci. Ano, bývaly doby, kdy vypadal cool, ale přiznejme si, u elektronických udělátek je životnost, po kterou je může používat bez zardění elegán mého formátu, proklatě krátká. Když jsem z něj odloupal lesklé plíšky, získal sice trochu na originalitě, ale přiznávám, že v tomto případě to nebyl krok správným směrem.
Prostě radost z toho, že jsem ztratil po Smille poděděný dámský designový telefon z roku 2004, jsem neskrýval. A navíc se stejně našel.
