MEZI PLOTY (NEDĚLE) - Hůdba
Tak ho zkus roztančit...
Druhý den festivalu dorážím až na The Prostitutes; během pátečního soirée mi Pionýrka stihne vyprávět, jak se jejich nedávný koncert v Dobříši vydařil a mě nezbývá než litovat a doufat, že mi to pánové v Bohnicích vynahradí. Bohužel se tak nestane; nechápu, proč kapela, která by měla dělat nejen kvůli názvu pořádnej bordel, vystupuje na tom nejmenším a logicky tedy i nejtišším pódiu. Tak si aspoň při She's Dead párkrát radostně poskočím a refrén zpívám tak mocným hlasem, že se indie slečny přede mnou znechuceně otáčejí.
Pak pílíme přes celý bláznopark na Bruna Ferrariho; Smillin bratr ho vřele doporučoval, takže nelze neozkoušet. Už předem ovšem tuším, že to není vhodný interpret pro open-air a mé očekávání se splňuje – v klubu se světly a dekoracemi to musí být neobyčejně zábavné, takhle to trochu ztrácí na síle. Přesto se ale docela bavím – postavit celou svoji image na slizkosti je rozhodně originální nápad (nevěřím, že by to Majkl v devadesátkách dělal úmyslně) a minimálně za to patří Samirovi věčný obdiv (minimálně od takových freaků, jako jsem já).
I pan blázen radostně pokyvuje celým tělem, když okukuje vilnou doprovodnou vokalistku ve černožluté kombinaci, které tančí i přes zjevný handicap kotníku v gipsu. Bílou sádru má omotanou černou izolačkou a trošičku kulhá – tomuhle se říká láska k umění. Pan blázen se později přesune blíž k druhé, šedočerné tanečnici, ale ta se mu už tolik nelíbí – tak se vrací zpátky k té první.
Pak zase přes celý areál na Baumaxu, který na začátku trochu peskuje zvukaře; obecenstvo si ale koupí vhozením dvanácti plechovek v areálu nejspíš jediných alkopiv ("Jestli je tu někdo na práškách, tak se přiznejte, a pošlete to člověku vedle.") do pléna. A Pažitku a Nazijazz (spolu se Spolkni noc mé nejmilejší) zahraje hned na začátku, takže já jsem plně jeho.
I s celým publikem si dělá co chce, chvílemi mluví jako rastaman, chvílemi beatboxuje, elegantně kéruje do mladíka s kšiltovkou, to nemá chybu, jak by řekla moje matka; teď mě napadá, že má folkáče moc ráda – kdybych jí koupil Xaviho k jéžišku, měla by mě ještě ráda? "Prý už musím skončit, takže zahraju poslední píseň," říká před osmou, jenže taky zmíní, že vůbec neví, jak bude dlouhá; pak vyplazje jazyk na pořadatele a čtvrt hodiny si jede ten dvůj džezíček. A já odcházím domů natolik rozjařen, že mi ani nevadí, že dvě nazelenalé sušenky, které jsem v průběhu odpoledne zblajznul a které měly mít dle Smillina bratra účinky vpravdě zázračné, nedělaly vůbec nic.
Když tedy nepočítám fakt, že jsme po návratu domů se Smillou pečlivě, šuplíček po šuplíčku, přihrádku po přihrádce, zleva doprava a odshora až dolů vyluxovali celou lednici.
