Podezřelé pozadí případu kasaře Ocáska a jeho bandy.
Myšpulín se rozhodl, že do čtyřiceti let bude tvrdě pracovat, aby vydělal dlouhé peníze, a pak že si zase trochu dáchne. "Půjdu na ekonomku, tam se všechno naučím a pak budu ve vatě," plánoval si to v létě pěkně, já ovšem v skrytu duše pochyboval, že na Jižní Město dorazí více než dvakrát. V úterý mi ovšem sdělil, že místo dvou třípiv se mnou upřednostní poklidný večer se skripty z mikroekonomie, takže uznávám, že jsem se možná v hodnocení Myšpulínovy náchylnosti ke studiu mýlil; "Zejtra bych ale na chvíli moh'," sdělil mi naštěstí přítel z nejvěrnějších, takže ve středu o půl šesté jsem na Mírovém náměstí vydupával svojí těžkou modrou zvolna dosluhující botou až nahoru zavázanou do chodníku rytmus bossanovy.
"Dobrej podnik, myslim," sdělil mi Myšpulín a já nemohl než pokývat. Na obří televizi šlo Fimfárum 2 (a to jsem si myslel, že všechny pohádky z něj mám v malíčku, ale tu o Palečkovi, jak ho chytli loupěžníci a poslali sněžnému žroutovi, jsem slyšel poprvé) nahrazené posléze Divadlem Sklep. Nikdy jsem nebyl jejich fanatickým obdivovatelem (byť třeba píseň "Je to zlý, je to zlý, je to zlý, pivo je zkalený, musíme koupit láhev zelený" umím už pěkných pár let nazpaměť), takže s úžasem hledím na záznamy z dob, kdy ještě Hanák za něco stál; jakože nic proti třeba České sodě, ale jestli si něco zaslouží v naší republice nehynoucí obdiv, tak je to Sklep.
Myšpulín se ještě nenaučil akceptovat vlastnictví svého notebooku trochu důstojně, takže pobíhá po lokále a různými lidem ukazuje veselá videa a interaktivní diktát; když se trochu unaví, procházím mu seznam filmů a hudby, což pochopitelně končí tím, že se shodujeme, že se musíme v brzké době opět shledat a s námi pokud možno i ethernetový kabel přímý. Nakonec se bavíme o hudbě a zrovna když jsme u Radiohead, někdo z nás to zmíní. "Ty bys s náma hrál?" "Já bych s vámi mohl hrát?" Bůhví, kdo to řekl první, ale to je jedno; klávesy jsem chtěl do kapely vždycky a když jsem zároveň s nimi získal i člověka, co rozezná septimu od sexty a umí zahrát i triolu, je to absolutní vítězství. (A Myšpulín je navíc o půl hlavy menší než já, takže kdyby nám tam chtěl vnášet moc jazzu, požádám ho, ať si sundá brýle, a pak ho kopnu do koulí.)
Ještě Myšpulína krátce seznámím s tím, jak to ve Skřehuli běžně funguje ("Já jsem kapelník, ostatní mě oslovují pane a konají mi drobné úsluhy.") a pak si plácneme. A od té chvíle pijeme havanu s kolou, nás čeká velká budoucnost a kdo by v takové chvíli lemtal pivo? Zkoušku, na kterou jsem měl jít, dávno nestíhám, ale píšu Zmatkářovi, že co je zkouška po zorným úhlem věčnosti, lépe řečeno pod zorným úhlem faktu, že už je nás kluků a holky, co spolu hrajeme, pět.
Když se zvedáme, doráží do podniku podivná existence; chceme jít, ale dobromyslný barman nám doporučuje vytrvat, že představení bude ještě mnohem lepší než to na obrazovce. Drobný pán se svléká do půl těla a pantomimicky předvádí malé dítě, slona, kuřátka a spoustu dalších vychytávek; po krátké poradě se mu náš stůl rozhodne nepřispět na produkci, protože upřímně řečeno nechceme podporovat zvrhlé formy umění. Já ovšem lituji, že videokamera v mém telefonu není schopná pořídit slušný obraz v šeru; kdybych to dal na youtube.com, mohla by se z toho stát kultovní záležitost.
Vyklopýtáváme z restaurace a šouráme se na tramvaj; když už je jasné, že jsme prošvihli okamžik, kdy bylo rozumné se rozběhnout, jeden z nás vyráží a ten druhý je mu v patách. V tramvaji sotva popadáme dech a s hrůzou nám dochází, co jsme vlastně udělali; když vykouříte za dvě hodiny nějakých pět jointů, vřele nedoporučuji žádné velké prostocviky, protože se vám rozproudí krev a vy jste během pár vteřin slušně řečeno v prdeli.
Myšpulín táhne domů, neb tvrdí, že se ještě musí doučit zmiňovanou mikroekonomii, mě vyzývá na souboj cesta smrti z Vršovic na Staré Město, kde na mě ještě čeká Smilla, E-rasi, Zwíře a Džouns. Všichni mluví polohlasem, z čehož získávám pocit, že se společnost moc nebaví, tak se to snažím hulákáním dohnat. Pak se ještě zvednu, abych skočil přes ulici do zaměstnání pro šálu, kterou si tam Smilla uložila. Dveře jsou zavřené na dvakrát dva západy a navíc na bezpečnostní řetízek, což mě překvapuje – v tuhle noční hodinu se u nás přeci nepracuje. "Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě přebývá?" volám škvírou do temnoty ve snaze zjistit, kdopak si asi udělal ze zasedačky šmajchlkabinet, ale po proutníkovi ni vidu, ni slechu.
Ráno vstávám s úsměvem na rtech a do práce dorážím o hodinu později – s tím, že jsme měli v domě havárii vody, protože tuhle výmluvu v téhle práci ještě neznají. A ani moc nekecám: opletená hadice ze stoupačky do baterie postupně praskla už třem partajím nad námi a mám já trpět za to, že vždycky o víkendu?
