SKŘEHULE NA MILLION MARIHUANA MARCH - Hůdba
Chtěl bych být profesor jako Noam Chomsky!
Jak pravidelní čtenářové tohoto blogu jistě dávno pochopili, jsem v podstatě velmi nesmělý mladík; když jsem měl v sobotu předstoupit na pódium před pár set lidí, bylo mi docela úzko, přestože jsem zkusil rozptýlit nervozitu dvěma pivy i substancí pro akci vskutku příznačnou. "Hele, sorry, ale já na to asi kašlu," oznámil jsem napůl vážně Zmatkářovi, "já prostě nejsem schopen nic do toho mikrofonu říct." Tak holt řekl něco Zmatkář a když začal zbytek kapely hrát předehru, došlo mi, že se tomu asi nevyhnu.
"Doufám, že jste pochopili, že tohle byla teprve zvuková zkouška," sdělil Zmatkář po první písni překvapenému publiku a jal se kroutit s čudlíky na aparatuře. Já zatím marně vzpomínal na veselé průpovídky, které jsem si chystal do pauz mezi písněmi, a trpěl. Když byl Zmatkář konečně spokojen se zvukem, pustili jsme se do dalších kousků a nervozita ze mě pomalu opadávala, byť při delších tónech se mi hlas rozhodně chvěl.
Naše tvorba naštětí využívá belcantového zpěvu jen minimálně, hlavním problémem tedy nakonec zůstaly ruce: při koncertech s druhou skupinou sice také pár kousků zpívám, ale ruce mám dostatečně zaměstnané hraním na basu, kdežto tentokrát byly (o tom, že bych si třeba vzal mikrofon ze stojanu, jsem ani nesnil) proklatě volné. Vyřešil jsem to nakonec jejich vražením do kapsy a vytahoval je jen ve chvílích, kdy to bylo nezbytně nutné.
Nakonec jsem se i trochu odvázal. "Jestli čekáte na naší nejlepší věc, tak ta přijde právě teď," sdělil jsem čtveřici pankáčů, kteří se během koncertu shlukli pod pódiem a mírně pogovali. Číra se uznale pokývala, leč po pár tónech našeho heavy rockového kusu prchla (pravděpodobně shánět kamarády, neb při posledním kusu se jich pod námi vylíhlo hnedka sedm), takže jsme náš majstrštyk předvedli pouze statickým posluchačům.
A pak došlo i na hymnu. "Jestli ji nezahraješ, už si tě nikdy v životě nebudu vážit," sdělil jsem Zmatkářovi na poslední zkoušce, tudíž mu nezbylo nic jiného, než si ji na kytaru vystřihnout, až si Jimi v hrobě poskočil (ve snaze parafrázovat dokonale jsem Zmatkáře dokonce obalil do české vlajky, leč po chvíli googlování to vypadá, že Hendrix měl na sobě hvězdy a pruhy někdy jindy někde jinde).
Celkové hodnocení: kolosální úspěch bych tomu neříkal, ale Smilla byla dá se říci nadšená a přátelé uznale pokyvovali hlavami. "No, docela dobrý, tři písničky nestály za nic, ale ten zbytek byl fajn," sdělil mi třeba Zmatkářův bratr (vcelku vkusně, uvážíme-li, že jsme písní hráli – nepočítaje hymnu – celkem sedm), "s půlhodinovým programech na festivalech vystupovat můžete."
Spíše jsem konstatoval, než se ptal: "Myslíš na free festivalech, že jo..."
